foka taty 1_malá

Emil Soják – Pelhřimov, Vysočina

Zveřejněno 9. Október 2015 · Zveřejněno v Příběhy pacientů

Milí přátelé,

dovolte mi, abych vám, představila příběh naší rodiny, který nám od základů změnil život.

Jmenuji se Katka Sojáková a příběh se týká především mého manžela Emila. Pocházíme ze Slovenska, ale už 12 let žijeme v Čechách na Vysočině v městečku Pelhřimov. Do Čech jsme se vydali za lepším životem pro nás i syna Milana. Do roku 2011 se nám dařilo dobře, manžel pracoval jako řidič kamionu a práce ho moc bavila, syn chodil do školy a hrál hokej.

V srpnu Emila začala hodně brnět levá ruka, a proto jsme zašli na pohotovost. Běžná vyšetření nic neukázala, ale na CT hlavy se objevil nádor na mozkovém kmeni. Od tohoto okamžiku se nám začal sypat život. Nádor sice není zhoubný, ale je umístěný na velmi nebezpečném místě a neustále se vytváří cysta..

V září roku 2011 prodělal manžel první operaci v Českých Budějovicích, která dopadla dobře a on odešel z nemocnice po svých. Mysleli jsme si, že je všechno v pořádku, ale v listopadu na kontrole nám pan doktor řekl, že se mu stav manžela nelíbí, protože cysta je naplněná tekutinou a že bude muset absolvovat další operaci.  Její termín stanovil na prosinec 2011. Bohužel ani touto operací to neskončilo a v lednu 2012 Emila převezli na operaci gama nožem do Prahy. Ani tato operace nebyla poslední a hned v únoru 2012 následovala čtvrtá operace. Každá operace zanechala nějaké nepříznivé následky – Emil špatně mluví, má poškozený zrak (vidí dvojmo), špatně slyší. Bohužel je poškozená celá levá strana – ruka i noha. Po čtvrté operaci jsme mysleli, že už bude vše dobré, ale manželův stav se začal hodně zhoršovat a v červnu  2012 musel podstoupit  pátou operaci. Při této operaci zavedli  do cysty hadičku na odvod tekutiny. Manžel se po této operaci velmi špatně zotavoval, neuměl držet tělo, nezvládl se obléct, ani dojít na WC. Se vším jsme mu se synem museli pomáhat. Velmi špatně na tom byl i psychicky, ale nikdo z nás to nevzdal a bojovali jsme. V roce 2012 přijali Emila do Rehabilitačního ústavu v Kladrubech, kde byl dva a půl měsíce, ale výsledky rehabilitace nebyly nijak výrazné. Vzala jsem tedy péči o manželovu rehabilitaci do svých rukou a začala jsem  domácnost vybavovat různými pomůckami, které by nám ulehčily cvičení. Koupili jsme přenosný schodolez, běžecký pás, aby se znovu začal učit držet tělo a chodit, rotoped na posílení nohou a chodítko. Pracovali jsme každý den, poctivě jsme cvičili a manžel se pomaličku zlepšoval, dokázal se sám obléknout, došel si sám na WC, pomocí chodítka se pohyboval po bytě. Zlepšilo se i mluvení. Velmi mi pomáhal a byl mi oporou náš syn Milan. Začali jsme chodit zase ven, navštěvovali jsme přátele. Na podzim roku 2014 Emila čekala další kontrola. Opět jsme se dozvěděli, že to s manželem nevypadá vůbec dobře, cysta byla velká a byla nutná další operace. Hadička na odvod tekutiny byla v hlavě už 2,5 roku a vrostla do tkáně, neodváděla tekutinu tak, jak by měla. Operaci jsme odložili až po maturitním plese syna, aby se ho mohl manžel také zúčastnit. Byl to pro nás všechny velmi silný zážitek. V lednu 2015 lékaři provedli již 6. Operaci. Ta byla, bohužel kritická. Manžel se dlouho nemohl probrat, protože při operaci prodělal mozkovou mrtvici. Tři týdny byl stav Emila kritický, ale pak se začal probírat. Bohužel si nic nepamatoval, nevěděl, proč a jak dlouho  je v nemocnici, ani co se s ním dělo. Po dvou měsících pobytu v nemocnici jsem manžela vzala domů a rozhodla jsem se, že ho dám zase do pořádku sama. Vše, co se manžel za dva a půl roku naučil, zapomněl, nezvládl vůbec nic – sebeobsluhu, hygienu, motorika špatná. Vůbec nám nebylo do smíchu, ale nevzdali jsme se a znovu jsme každý den poctivě cvičili, aby se Emil zase dal do pořádku.

Potom přijela neteř a řekla mi o organizaci ADELI MEDICAL CENTR PIEŠŤANY.  Ukázala mi, co všechno dokážou dělat s lidmi, kteří mají vážné handicapy. Spojila jsem mailem s lékaři z této organizace, poslala jsem jim zdravotní dokumentaci manžela a oni mi nabídli, co všechno by pro Emila mohli udělat. Díky pomoci rodičů jsme mohli s manželem v centru ADELI strávit dva týdny, během kterých s ním udělali velký kus práce.  Absolvoval rehabilitace, masáže, cvičení, logopedii, pohovory s psycholožkou… Jsme jim za tuto pomoc moc vděční. Doma jsme na práci v centru navázali a poctivě cvičíme. Není to snadné, ale nevzdáváme to a snažíme se být silní.

Pokud vás náš příběh zaujal, prosím vás o finanční pomoc pro manžela. Rádi bychom znovu navštívili ADELI Centr v Piešťanech, abychom pokračovali v odborné péči a rehabilitaci. Bohužel zdravotní pojišťovny tento druh péče neproplácí. Pokud člověk nemá zdraví, život ho netěší.

Moc děkuji za manžela.   Katka Sojáková