IMG_1799-web

Jan Dostál – Hrušovany u Brna, Jihomoravský kraj

Zveřejněno 30. December 2013 · Zveřejněno v Příběhy pacientů

Jmenuji se Jeník Dostál. Když mi bylo v roce 2004 24 let, stal jsem se spolu s bratrem a dalšími lidmi obětí tragické autonehody. Můj bratr je už v pořádku, já však stále bojuji s nepřízní osudu. Byl jsem do té doby veselý, společenský, sportovně založený mladý kluk, který měl plány do života (osobní, v práci, ve sportu… ). Vše se změnilo a já už desátým rokem bojuji o to, abych dokázal „nemožné“.

Nikdo mé rodině neoznámil, co se stalo. Dostala až tušení z nočních zpráv, které se nakonec potvrdilo. Okamžitě za mnou přijeli, za bratrem druhý den. Dozvěděli se vážnou diagnózu – axonální poranění mozku. Když mne po cca týdnu začali odpojovat, vyřkli lékaři diagnózu vigile coma. Mysleli si, že člověk v kómatu je ten, který se ve filmu probudí a nic si nepamatuje. Není to však pravda. Po čase se zjistilo, že pokud je takto postižený v zahraničí stabilizován, dostane se mu kompletní rehabilitace, aby se zachránilo to, co se dá, a dala se tak šance na „normální život“. U mě se v té době nic takového nestalo. Byl jsem převezen z ARA z FN Bohunice, kde už jsem nemohl být, na oddělení ARO v Ivančicích. Zde mi pomohli, co bylo v jejich možnostech, a za to jsme jim já i moje rodina vděční. Ani tady jsem však nemohl být tak dlouho, dokud se můj stav nezlepší (stojí to hodně peněz pojišťovny), a tak jsem byl převezen do hospice. Zde vypadalo všechno „perfektně“. Brzo se však zjistilo, že se tu opravdu neléčí, ale pomáhá spíše umírajícím lidem. Začal jsem mít proleženinu, trpěl jsem vážnými infekcemi, které mne ohrožovaly na životě. Rodina se rozhodla, že u mne bude od rána do večera a nespustí mne z očí. Polohovali mne, prováděli hygienu, byli u mne při vysokých horečkách a dávali zábaly, snažili se cvičit a domluvit fyzioterapii, pořídili motomed a vozík, abych mohl jít ven…  Po roce se mí blízcí rozhodli, že musím jít domů a tak se začali školit. Rodina se vzdala všeho – práce, svého dosavadního života, jen aby mi pomohli a dostali mě z nejhoršího. A to se povedlo. Za těch uplynulých deset let nemám žádnou proleženinu, nemám velké spazmy končetin, netrpím tolik epileptickými záchvaty, dokážu sám šlapat na motomedu. Chodím ven dívat se na fotbal, občas zajedu na výlet, směji se, reaguji v rámci možností. Navštívil jsem rehabilitaci v Praze, Brandýse. Při poslední kontrole neurologem bylo zjištěno, že se díky tomu můj stav pomaličku zlepšuje a už nejsem ten člověk v těžkém kómatu. Jsem ve stádiu postupného, pomalého zlepšení.

Moje rodina se snažila o kompletní rehabilitaci v domácím prostředí. Ta bohužel není placena a vše musí moji příbuzní zařídit a platit. Velmi málo fyzioterapeutů jezdí rehabilitovat za pacienty domů. Bylo u nás už mnoho takových, kteří to většinou vzdali, neměli zkušenosti, šlo jim pak jenom o peníze, museli odejít.… Máme už jen dva fyzioterapeuty, kteří se snaží, abych nebyl spastický. Hodně mi to pomáhá.  Začátkem roku jsme si s rodiči a sourozenci v pořadu Modré z nebe všimli, že do Adeli Piešťany jezdí i lidé v kómatu a mají výsledky. Tak jsme se rozhodli, že se o to pokusíme. Napsat do pořadu jsme odmítli po informaci, že to může trvat i rok a nemusíme mít úspěch. Požádali jsme o rehabilitaci na 3 týdny a vyšlo to i přes komplikace jako kanyla pro pomoc v dýchání a peg zavedený do žaludku. I když jsme v EU, tak nám pojišťovna rehabilitaci nezaplatí. Museli jsme si tak vše uhradit sami, ale nelitujeme toho. Nikdo nám v ČR takovou možnost nedal a ani nenabízí. Cvičil jsem tam od rána do večera. Měl jsem tam vše, co jsem potřeboval a neměl šanci doma získat – logopedii, se kterou pokračuji i v domácím prostředí, biofeedback, cvičení v obleku Adeli, masáže, laser, hyperbarickou komoru, manuální terapii… Za ty tři týdny jsem zde udělal krůčky. Krůčky, které mohou změnit můj život ještě k lepšímu. A k tomu je potřeba další návštěva rehabilitačního zařízení dle doporučení alespoň minimálně 2x do roka na 2 týdny. Bohužel na další pobyty už moje rodina nemá finanční rezervy.

A proto prosím o finanční pomoc. Pomoc, která může změnit nejen můj život, ale i život mé rodiny a mého okolí. Moji rodiče už nejsou nejmladší a zaslouží si klidné, bezstarostné stáří s pocitem, že udělali vše, co mohli, abych se o sebe jednoho dne dokázal postarat sám nebo s minimální pomocí.

Mockrát Vám děkuji za každý dar a věřím, že můj příběh může pomoci i dalším takto postiženým lidem a rodinám.